Víra v Poslední den

Muslim věří, že smrt není konec existence, nýbrž přechod z pozemského života do věčného života, který je skutečným začátkem pro každého člověka. Zatímco nevšímaví lidé vidí smrt jako konec, věřící si uvědomuje, že je to probuzení z pozemské nevšímavosti, aby začal život v Barzachu, který předchází trvalému blahu nebo bolestnému trestu, což věřícího neustále připravuje na setkání s Alláhem skrze pokání, prosby o odpuštění a navrácení práv jejich majitelům.

Pamatování na Poslední den je základním pilířem, který usměrňuje život věřícího; vidí pohřby a hroby a vzpomíná, že to je jeho osud, ale nezoufá, nýbrž se zodpovídá sám sobě, než bude příliš pozdě. Upřímný věřící nachází v pamatování na Onen svět pomoc k trpělivosti v poslušnosti a silnou motivaci, která mu brání páchat hříchy, toužíc po Alláhově spokojenosti a obávaje se Jeho trestu v den, kdy se budou obracet srdce a zraky.

Když nastane Hodina a lidé budou vzkříšeni ze svých hrobů, každý bude vzkříšen ve stavu, v jakém zemřel, a všichni budou shromážděni, aby stanuli před soudem Boží spravedlnosti. V ten těžký den si každý člověk přečte svou knihu, do níž byly s nejvyšší přesností zaznamenány jeho činy, a ani postavení, ani majetek mu nepomohou, nýbrž bude zachráněn ten, jehož skutky byly dobré, a ponížen bude ten, kdo následoval své touhy a neposlouchal svého Pána. Každý dostane svou odměnu podle své víry a svých činů.

Postavení věřících v Ráji se liší podle jejich upřímnosti a úsilí, a je to příbytek, který Alláh připravil pro bohabojné, kteří na tomto světě trpělivě setrvali na pravdě. Co se týče zatvrzelých popíračů, ti obdrží odměnu za své trvání na nevíře, kdy si v Den zmrtvýchvstání uvědomí velikost ztráty, když už lítost nepomůže. Proto se věřící snaží být mezi lidmi pravice, kteří doufají v Alláhovu milost a odpuštění, a vyhýbá se všemu, co vede k Jeho hněvu a trestu.

يؤمن المسلم بأن الموت ليس نهاية الوجود، بل هو انتقال من دار العمل إلى حياة أبدية هي البداية الحقيقية لكل إنسان. فبينما يرى الغافلون الموت غايةً، يدرك المؤمن أنه يقظة من غفلة الدنيا، لتبدأ حياة البرزخ التي تسبق النعيم المقيم أو العذاب الأليم، مما يجعل المؤمن دائم الاستعداد للقاء الله بالتوبة والاستغفار ورد الحقوق لأهلها.

إن استحضار اليوم الآخر يُعدُّ ركناً أصيلاً يضبط حياة المؤمن؛ فهو يرى الجنائز والقبور فيتذكر أنها مصيره، لكنه لا يجزع بل يحاسب نفسه قبل فوات الأوان. فالمؤمن الصادق يجد في استذكار الآخرة عوناً على الصبر على الطاعات، ووازعاً قوياً يمنعه من ارتكاب المعاصي، طمعاً في رضا الله وخوفاً من عقابه يوم تتقلب فيه القلوب والأبصار.

عند قيام الساعة وبعث الناس من قبورهم، يُبعث كل امرئ على الحالة التي مات عليها، فيساق الجميع للحشر ليقفوا أمام محكمة العدل الإلهي. في ذلك اليوم العصيب، يقرأ كل إنسان كتابه الذي سُجلت فيه أعماله بدقة متناهية، ولا يغني فيه جاه ولا مال، بل ينجو من كان عمله صالحاً، ويذلُّ من اتبع هواه وعصى ربه، فلكل جزاؤه بحسب إيمانه وعمله.

تتفاوت منازل المؤمنين في الجنة بحسب إخلاصهم وجهادهم، وهي دار أعدها الله للمتقين الذين صبروا في الدنيا على الحق. أما المنكرون المعاندون فيلقون جزاء إصرارهم على الكفر، حيث يدركون يوم القيامة عظم الخسارة حين لا ينفع الندم. لذا، يسعى المؤمن ليكون من أصحاب اليمين الذين يرجون رحمة الله وعفوه، ويجتنب كل ما يؤدي إلى سخطه وعذابه.